DOM, obyvatelstvo

Dominikánská republika je druhým nejlidnatějším státem v Karibiku. Co do počtu obyvatel 10 976 788, byla
v roce 2021 Dominikánská republika 85. zemí na světě a 59. zemí na světě co do hustoty zalidnění 211 obyvateli/km². Porodnost v zemi je vysoká a počet obyvatel stoupá. Dnes zde žije cca 11,2 milionů obyvatel
s průměrným ročním přírůstkem 1,1 %. Střední délka života mužů je 71 let, u žen 77 let, k čemuž významně pomohla vylepšující se zdravotní péče. Ještě před několika lety byla průměrná délka života 66 let. Podle zprávy z roku 2019 byla republika zařazena na 89. místo na světě mezi státy s vysokou úrovní lidského rozvoje (HDI).

Více než 2/3 populace žije ve městech, kde se uplatňují hlavně v cestovním ruchu a průmyslu. V hlavním městě Santo Domingo žije asi 2,2 mil. obyvatel. Města nabízí obyvatelstvu moderní bydlení. Dívky se vdávají později než na vesnicích a mají i méně dětí. Podobně, jako všude jinde na světě, z vesnic se mladší stěhují do měst, protože tam mají lepší výdělky a snadnější život. Na venkově zůstávají převážně starší lidé. Živí se zemědělstvím, zejména pěstováním tabáku, ovoce, kávy, kakaa a cukrové třtiny. Žijí v malých domcích bez vody a elektřiny. Dívky se vdávají velmi mladé a mívají běžně šest a více dětí. Hodně častá je emigrace. Remitence jsou kromě cestovního ruchu nejdynamičtějším sektorem dominikánské republiky. Remitence pochází z 84,4 % z USA, následuje Španělsko (6,6 %), Haiti (1,3 %), Itálie (0,9 %) a ostatní země.

Dominikánci jsou hrdí na svou zemi, rodinu a práci. Nejdůležitější jednotkou společnosti je rodina. V jednom domě běžně žijí tři generace. Členové rodiny a příbuzní spolu drží a pomáhají si. Loajalita k rodině má přednost před pracovními povinnostmi. Společnost je patriarchální.

Dominikánská republika má největší populaci smíšené rasy (Evropané a Západoafričané). Z původních obyvatel Taínů jich pár stovek přežívá v provincii Azua. Nejstarší archeologické důkazy o lidském osídlení ostrova se datují cca kolem roku 3 600 př. n. l. Na Antily se předkové Taínů začali přesouvat asi kolem
3. tisíciletí př. n. l. z území dnešní Venezuely. Již během koloniálních dob byli Taínové zcela vyhubeni. Jen malý zlomek splynul se zbytkem tehdejší společnosti, která se rozrůstala přílivem Evropanů, kteří přiváželi na ostrov otroky. Míšenci (mesticové, mulati) tvoří 70,4 % populace země, běloši 13,5 %, černoši 15,8 %, ostatní 0,3 %.
V Dominikánské republice žije několik set tisíc, většinou ilegálních imigrantů z Haiti. Vykonávají méně kvalifikované práce. Podle rozhodnutí nejvyššího soudu, v roce 2013, děti haitských imigrantů narozené
v Dominikánské republice nemají nárok na dominikánské občanství, což se týká až 200 000 lidí. Zákony říkají, že všichni občané Dominikánské republiky mají stejná práva a jsou si rovni. Ve skutečnosti panuje diskriminace na základě barvy pleti. Ačkoli jsou obyvatelé většinou míšenci, čím světlejší odstín pleti mají, tím větší mají šanci na slušné uplatnění i lepší plat. V manažerských funkcích patrně nenajdeme černocha.

Dominikánci jsou vrozeně přátelští, optimističtí a velmi temperamentní. Vynikají svou ochotou, laskavostí a velkým smyslem pro humor. I když je většina chudá, dokáží se radovat ze života. Patří mezi skupinově orientované kultury. Společnost je úzce provázaná, lidé se mezi sebou znají a budují společenské sítě.

Rádi se baví a samozřejmě všichni rádi tancují. Tak jako na Kubě se zrodila Salsa, v Dominikánské republice se zrodila "Bachata" a "Merengue". Tyto dva hudební a taneční styl jsou nedílnou součástí života. Většina rozhlasových stanic nehraje nic jiného. Ze sportu je pak národním sportem baseball. Oblíbený je plážový volejbal. K rozšířeným patří hraní domina a kohoutí zápasy – "Pelea de Gallos". Samotná kapitola jsou karnevaly, každou únorovou neděli se do ulic měst jako např. Santiago, La Romana, Samana a Higuey, vydávají tzv. Kulhaví čerti "Diablos cojuelos" a jiné karnevalové masky, aby oslavili příchod blížících se Velikonoc a současně připomněli vítězství v bojích za dominikánskou nezávislost.

Jsou národem žijícím v subtropickém pásmu, takže jako ostatní národy latinské Ameriky, nikam nespěchají
a žijí vlastním, jim příjemným tempem. Chodí zásadně pozdě, běžně o 30 minut a více. Zpoždění mívají 
i autobusy a letadla. V komunikaci jsou otevření, přímo řeknou, co si myslí. Mají sklon k přehánění. Co Dominikánci nemusí, to neudělají, co slíbí, nesplní.

Barvou smutku je černá a fialová. Když k nim půjdeme na návštěvu, je nezdvořilé dostavit se v indikovanou hodinu. Je vhodné přijít o něco později. Při obchodní schůzce se předpokládá dochvilnost a profesionalita.
I přesto, že jsou Dominikánci vstřícní a přátelští, očekávají při prvním kontaktu formálnost. Nadřízeným, starším a neznámým osobám se vždy vyká. Vzdělání je v zemi ceněno, a proto se oslovuje akademickým titulem nebo funkcí ve spojení se jménem. Běžně se používá oslovení pan (Seňor) nebo paní (Seňora). Majitelé firem nebo starší osoby se někdy oslovují Don nebo Dona ve spojení s křestním jménem. Vrcholní představitelé státu, členové vlády, velvyslanci se oslovují titulem Excelence. Dominikánci mají dvě příjmení (první po otci, druhé po matce). V obchodním styku se používá jen první z nich, resp. příjmení po otci. Velmi brzy přechází k tykání a oslovuje se pouze křestním jménem.

Dominikánci jsou otevření a vřelí. Kromě podání ruky, lze očekávat také polibek na tvář a intenzivní oční kontakt, který vyjadřuje respekt. Potřesení rukou bývá vřelejší a častější, i několikrát za den. Je pro ně přirozené, již při prvním kontaktu, klást otázky na osobní život a rodinu. Je normální, že hovoří více osob současně. Při mluvení často stojí ve vzdálenosti méně než půl metru od partnera. Často se dotýkají jeden druhého, bez ohledu na pohlaví. Jakýkoliv krok zpět by mohl být považován za nezdvořilost a neochotu pokračovat v hovoru. Pokud nakrčí nos, znamená to, že nerozuměli.

V 50. letech minulého století byla v Dominikánské republice zavedena povinná školní docházka od sedmi
do čtrnácti let. Na venkově byl význam vzdělání podceňován a díky tomuto přístupu více než 18 % obyvatel neumí číst a psát. Velká část lidí se v pozdějším věku nijak nevzdělává. Aby nebyly na první pohled vidět velké sociální rozdíly, chodí děti do školy v povinných uniformách. Státní školy jsou bezplatné. Soukromé školy mají dobrou úroveň. Ve státních i soukromých školách se děti učí dva povinné cizí jazyky, angličtinu a francouzštinu. Cestovní ruch, vliv dominikánských Američanů, americká popkultura a ekonomické vazby na Spojené státy motivují Dominikánce, aby se učili anglicky. Dominikánská republika je na 2. místě v Latinské Americe a na 23. místě na světě v oblasti znalosti angličtiny. Vybrané vzdělávací instituce poskytují vedle povinných jazyků výuku zejména v italštině, mandarínštině a japonštině.

Dominikánci své děti milují, rádi se o nich baví a chlubí se jimi. Více je nevychovávají, než vychovávají. Dětem je dovoleno téměř vše a z našeho pohledu jsou rozmazlené. Je zcela přirozené, že děti doprovází své rodiče 
i v pozdních hodinách, což dokážeme i my již akceptovat. Horší je, když začnou krást.

Postavení žen oproti evropským ženám je slabé. Je jim určena péče o domácnost a děti. Zřídka se setkáme
s ženami na vysokých postech v politice nebo státní sféře. I když v současné vládě jsou hned tři ženy, pohled
na ženy se mění jen velice pomalu. Obchodní záležitosti jsou zcela v rukách mužů a je klidně možné, že žena, nebude při jednáních respektována. Stále je také na ženy pohlíženo, a to i za přispění značného počtu sexuálních turistů, jako na oběti sexuální touhy mužů.

Rozdíly v ekonomické situaci jednotlivců jsou propastné. Zvlášť haitští imigranti doslova živoří a v mnoha případech nemají ani na jídlo. Jsou přijímání pouze na nekvalifikovanou a fyzicky náročnou práci hlavně 
na třtinových plantážích.

Devadesát pět procent obyvatel Dominikánské republiky se hlásí ke katolické církvi. Většina rodin chodí pravidelně každou neděli na mši, děti se křtí a svatby jsou v kostele. Vyžadují se zahalená ramena a kolena. Zejména mladší generace není příliš zbožná, návštěvu kostelů chápe spíše jako společenskou událost
a příslušnost k církvi jako společenskou povinnost. Z Haiti se do země rozšířilo i afro-americké náboženství, které vyznává mystické rituály voodoo. Ty jsou opředeny řadou záhad a pověr. Vyznavači voodoo se pomocí tanců za zvuku bubnů dostávají do kontaktu s duchy zemřelých osob. Dále zde žijí malé skupinky Židů, protestantů i ateistů. Dominikánská republika má dvě hlavní patronky – patronkou dominikánského lidu je Panna Marie Altagracia (Nuestra Señora de la Altagracia) a patronkou Dominikánské republiky je Panna Marie Mercedes (Nuestra Señora de las Mercedes). Den Panny Marie Altagracia je nejvýznamnějším náboženským svátkem v zemi. Jeho součástí je i několikadenní pouť do Higuey. Také každé město i vesnice má svého patrona, na jehož počest pořádají velkolepé oslavy s průvodem masek, tancem a zpěvem, a množstvím jídla a pití. Velmi oblíbené jsou v zemi i karnevaly, které se konají jak v hlavním městě, tak i v dalších místech ostrova. Pro cizince je zajímavý i maškarní festival, který se koná v červnu ve městě San Pedro
de Macorís, kde skupiny tanečníků a zpěváků předvádí na ulicích taneční scény. Největší oslavy haitského voodoo se konají na cukrových plantážích každoročně o velikonocích.

Vzhledem k tropickému klimatu se obyvatelé této země běžně oblékají do pohodlných, výrazně barevných
a často nápadně vzorovaných oděvů. Na obchodní jednání přijdou vždy elegantní, upravení a formálně oblečení tak, aby jejich vizáž odpovídala jejich pracovní pozici. Oblečení a vzhled jsou základem úspěchu a vypovídají
o postavení osoby ve společnosti. Muži na obchodní jednání nosí tmavší oblek, košili a kravatu. Muži i ženy
z vyšších vrstev dávají přednost značkovému oblečení a kvalitním parfémům, ženy si potrpí na šperky, samozřejmostí je manikúra.

V lepších restauracích a hotelích na večeře či obědy nebo při pozvání na společenské akce je nutné mít společenské oblečení. Na většinu společenských akcí se posílají pozvánky, na kterých bývá oblečení předepsané. Vždy se očekává od muže i ženy formálnější oblečení, než je předepsané. Večer se obvykle nosí tmavý oblek nebo smoking. Pozvánky jsou předtištěné, vpisuje se do nich rukou. Na pozvánce se může objevit označení S.M., což znamená "do vlastních rukou".

O atraktivních a zajímavých investicích v Dominikánské republice se můžete dozvědět zde

Děkuji za sdílení, připomínky a názory.