DOM, dějiny

Možná máte podobně, jako já, chtivost vědět co nejvíc o oblasti kam jedete nebo vás z jakéhokoli důvodu zajímá. Poznatky jsou, podle mě vždy výbornou investicí. Zvlášť znalost historie nám pomáhá pochopit identitu daného místa.

República Dominicana

Dominikánská republika je stát v Karibském moři, což je část Atlantského oceánu v tropické části Ameriky. Leží na východní části ostrova a zabírá pět osmin ostrova Hispaniola v souostroví Velké Antily. Ostrov Hispaniola sdílí s jediným sousedním státem Republika Haiti. Společná hranice, lépe řečeno zeď, je dlouhá 360 kilometrů. V Dominicáně žije několik set tisíc imigrantů z Haiti. V roce 2021 žilo v Dominikánské republice 10 976 788 obyvatel. Dnes 11,2 milionů. Převážně tu žijí míšenci a populaci tvoří černoši a běloši.

Úředním jazykem v Dominicaně je španělština. V 11. století byl obyvatelům území dnešní Dominikánské republiky vnucen jazyk kmene Taínů. V roce 1492 objevil území Kryštof Kolumbus a začala se šířit španělština, často i násilím. V současnosti je španělština mateřským jazykem 98 % obyvatel. Největší jazykovou menšinu tvoří Haiťané, kteří mluví haitskou kreolštinou.

Taínové

Ze severovýchodu Jižní Ameriky se kolem roku 650 přesunuli na Hispaniolu Taínové. Vytlačili dřívější obyvatele. Jejich jméno pochází od Španěla Diega Álvareze Chanca, který je převzal od samotných domorodců, když se účastnil druhé výpravy Kryštofa Kolumba. V překladu znamená "Mírumilovní" nebo "Laskaví." Taínský název pro celý ostrov byl buď Ayiti (země vysokých hor) nebo Quisqueya. Druhý z názvů se v Dominikánské republice používá, jako alternativní název země a uslyšíme ho v hymně.

Taínové patřili do velké skupiny indiánských etnik, označovaných jako Aravakové (Arawakové). Jejich příbuzní dodnes obývají podstatnou část severní poloviny Jižní Ameriky (Venezuela, Guyana, severní Brazílie
a některé oblasti Peru). Na Antily se předkové Taínů začali přesouvat asi kolem 3. tisíciletí př. n. l. z území dnešní Venezuely, kde jejich předkové sídlili v deltě řeky Orinoco. Nejbližšími žijícími příbuznými Taínů jsou asi venezuelští Goachirové.

Až do 10. století následovalo několik dalších vln osídlování Antil. Na Antilách se Taínové rozdělili do čtyř nebo pěti teritoriálních skupin. Byli to Ingeriové, Siguajové, vlastní Taínové, Subtaionové (asi spíše sociální než etnická skupina) a Lukajové (patrně samostatné etnikum). Obývali hlavně Hispaniolu, kde jejich populace čítala před rokem 1492 zhruba 300 000 obyvatel. Dále Portoriko, Jamajku, odkud byli ještě před příchodem Španělů vytlačeni bojovnými Kariby, a velkou část Kuby.

Taínové se živili především zemědělstvím a rybolovem.

Nejdůležitějším zdrojem potravy bylo pěstování manioku. Ten po sklizení strouhali, aby z něj odstranili jedovatou šťávu, pak sušili a ze vzniklé suroviny zvané tapioka pekli placky. Pěstovali ananas, kukuřici, bavlnu a tabák. Věnovali se sběru planě rostoucích plodů, např. kvajávy.

K rybolovu používali luky, sítě i udice. Mezi ostrovy přeplouvali na kánoích zvaných "pirogy," dlabaných 
z kmenů stromů. Z moře získávali vedle ryb také měkkýše. Z lastur vyráběly nástroje a ozdoby.

Lov drobné zvěře měl menší význam. Lovili stromové hlodavce hutie, hmyzožravé štětinatce, některé ptáky, želvy nebo leguány. Z domácích zvířat chovali psy, pižmovky, ochočené papoušky. Z peří papoušků vyráběli čelenky.

Obývali velké společné domy kruhového půdorysu. Byly kryté palmovými listy. V domech spali v zavěšených hamakách. Vzhledem k tropickému klimatu se Taínové oblékali málo. Chodili zcela nazí, zejména muži 
a svobodné dívky. Vdané ženy nosily krátkou bavlněnou nebo koženou sukénku. Rádi se zdobili květinami 
a péřovými čelenkami, v uších i dolním rtu nosili ozdoby z perleti a drahých kovů.

Nejvyšší řemeslnou úroveň dosahovali v dřevořezbě a výrobě keramiky. Nástroje i zbraně vyráběli 
ze dřeva, z kamene a z mušlí. Z kovů dokázali zpracovávat pouze zlato.

Společnost Taínů byla matrilineární. Následnictví přecházelo z děda (z matčiny strany) nebo strýce (matčina bratra) na vnuka či synovce. Ženy se těšily vysoké úctě a mohly zastávat ty nejvyšší společenské funkce. Území Taínů bylo rozděleno na enklávy. Tvořily samostatné politické jednotky. Každou z nich ovládal náčelník "casique," jímž mohl být muž nebo žena. Náčelníci se těšili četným výsadám a měli značnou pravomoc. Nižším stupněm náčelníků byli stařešinové jednotlivých vesnických komunit, "nitainos." Znali otroctví.

Taínové nebyli velkými válečníky. K bojům mezi jednotlivými náčelníky docházelo zřídka. Pokud k boji došlo, byl do značné míry ritualizován. Válečníci používali luky a šípy, ale také těžké kyje zvané "makana." Nebyli schopni účinně čelit nájezdům bojovníků sousedních Karibů z Malých Antil, kteří v 15. století vytlačili Taíny
z Jamajky.

Původní náboženství Taínů bylo polyteistické. Uctívali duchy přírody, božstvo slunce a bohyni měsíce. Ta měla na starosti růst plodin, ale také zemřelé předky, ztělesňované antropomorfními soškami zvanými "zemí." Sošky byly vyřezávané ze dřeva a zdobené perletí i drahými kovy. Většinou měřily 60 až 75 cm. Na hlavě obvykle mívaly misku. Z ní kněží při obřadu šňupali halucinogenní drogy. Kněží Taínů se dělili 
na medicinmany "behiquesi," kteří se věnovali věštění a léčení, a obřadníky "naboros," jež opatrovali sošky zemí. Při obětních rituálech cohoba kouřili tabák. Užívali halucinogenní drogu cohoba, což mohl být durman nebo semena stromu yopo. Seděli přitom na vyřezávaných stoličkách dujo, tvarovaných do podoby želvy nebo jiného zvířete.

Slovo tabák pochází z jazyka Taínů. Původně znamenalo dýmku, nikoli rostlinu. 

Taínové hráli rituální míčovou hru batey. Při ní se snažili prohodit míč, odrážený pomocí loktů, přes vertikálně umístěný kamenný kruh.

Zda praktikovali lidské oběti, nevíme. Taínové neznali písmo, ale používali určité symboly, připomínající piktogramy, které tesali do kamenů. Patrně souvisely s náboženstvím. V orální tradici jsou známé epické 
a ceremoniální písně areítos, doprovázené tancem a hudbou. Z hudebních nástrojů znali bubny a flétny.

Odhady populace Hispanioly se před příchodem Evropanů značně liší. Od desítek tisíc až ke dvěma milionům. 
Po příchodu Španělů do karibské oblasti byli Taínové během několika desítek let takřka vyhubeni. Stalo se tak
v důsledku fyzické likvidace (často za pomoci bojových psů), nových nemocí zavlečených Evropany (např. spalničky, neštovice) a otrocké práce v dolech a na plantážích. Na Haiti byli vyhubeni do roku 1533, na Kubě byli vyhubeni nebo asimilováni do počátku 17. století a jejich jazyk zanikl. Pouze ve vnitrozemí Kuby, nedaleko města Baracoy, se udrželo několik vesnic, obývaných potomky Taínů. Jedná se o zamby, míšence původních obyvatel s černochy. Jejich počet dosahuje asi 200 osob a žijí v maximální izolaci od okolního obyvatelstva.

Tragický osud Taínů za španělské "conquisty" výstižně charakterizují životní příběhy dvou významných osobností této doby. Mezi nejznámější náčelníky Taínů patřila vládkyně území Xaragua v okolí dnešního Santo Dominga jménem Anacaona ("Zlatý květ"). Mladá žena nebojácně vyjednávala s prvními španělskými dobyvateli. Roku 1501 byla lstí zajata conquistadorem Nicolasem de Ovandou a poté, co s ním odmítla sexuální styk, ji Ovandovi vojáci znásilnili a oběsili. Slavným válečným vůdcem Taínů byl náčelník Hatuey, jenž se vyznamenal statečným bojem proti španělským dobyvatelům na Hispaniole. Když byl z ostrova dobyvateli vyhnán, uchýlil se na Kubu. Pochopil, že dobyvatelé nejvíce touží po zlatě a nařídil svým lidem, aby všechny zlaté předměty zničili. Od roku 1511 válčil proti Španělům na Kubě. Nakonec ho Španělé zajali pod záminkou vyjednávání. V únoru 1512 jej španělští vojáci v místech dnešního kubánského města Yara přivázali ke stromu a umučili ohněm k smrti. Jeho krutou smrt popsal španělský humanista Bartolomé de las Casas, jako jeden
z příkladů nelidského chování dobyvatelů vůči indiánům.

Kryštof Kolumbus

5. prosinec 1492 objevil ostrov Kryštof Kolumbus při své první cestě, kdy jeho loď Santa María najela 
na mělčinu. Kolumbus nazval ostrov "rájem na zemi." Pojmenoval ho La Isla Espaňola (Malé Španělsko nebo španělský ostrov) - Hispaniola. A prohlásil ho za španělské dominium. Založil zde první španělskou osadu
v Americe – La Navidad (Vánoce). Ostrov se stal první španělskou a zároveň evropskou kolonií v Novém světě. Na počest svatého Dominika, používali pro kolonii název Santo Domingo. Její celý název zněl Generální kapitanát Santo Domingo.

Na území dnešní Dominikánské republiky vznikla první španělská kolonie, první univerzita i nemocnice v "Novém Světě". Řadu institucí zakládal dominikánský řád. Jméno svého zakladatele svatého Dominika propůjčil řád i novému městskému centru – Santo Domingu. A odvozen je z něj současný název státu.

Při své druhé plavbě založil Kryštof Kolumbus na severním pobřeží ostrova Hispaniola osadu La Isabela. Byla prvním Španěly plánovaně založeným sídlem na americkém kontinentu. O založení bylo rozhodnuto poté, co pevnost La Navidad zničilo domorodé indiánské obyvatelstvo. Výstavba začala v prosinci 1493. Formálně byla založena 6. ledna 1494 (existovala mezi roky 1494 a 1500). Osada byla pojmenována na počest kastilské královny Isabely. Archeologická lokalita se nachází v moderní dominikánské provincii Puerto Plata.

V roce 1496 založil Kolumbův bratr Bartoloměj na jižním pobřeží ostrova Hispaniola dnešní hlavní město Santo Domingo.

Indiáni kmene Aravak – Taíno byli zapojeni do systému nevolnictví encomienda. Encomendero získal 
od španělské Koruny určitý počet obyvatelstva. Úkolem bylo zajistit ochranu, výuku španělského jazyka 
a christianizaci. Výměnou za to muselo obyvatelstvo odvádět tribut v podobě zemědělské produkce, zlata
a nucené práce. Encomendero měl naproti tomu vojenskou a daňovou povinnost vůči Koruně. Od počátku
16. století byl systém kritizován pro hospodářskou neefektivnost a krutost, s jakou encomedoři zacházeli 
s indiánským obyvatelstvem. Měl být nahrazen systémem s mnohem větší kontrolou Koruny a také ochranou domorodců, tzv. repartimientem, ale pro obyvatele Hispanioly už bylo příliš pozdě. V polovině 16. století bylo vytěženo veškeré zlato na ostrově a Indiáni vyhubeni za přispění tvrdé dřiny a nových nemocí jako neštovice. Po objevení velkých ložisek stříbra v Mexiku zůstalo na ostrově jen několik tisíc Španělů živících se především chovem dobytka a pěstováním potravin pro lodě, které zde doplňovaly zásoby. Stříbro také přilákalo piráty, kteří osídlili ostrov Tortuga.

Taínové byli do roku 1533 vesměs vyhubeni nebo vymřeli na zavlečené nemoci. Španělští dobyvatelé se proto rozhodli dovážet pro práci na plantážích a v dolech africké otroky. Právě zde začal svou práci misionář, dominikán, spisovatel, teolog, kronikář, právník, historik, lidskoprávní aktivista, otec Bartolomé de las Casas (1484–1566). Byl bojovníkem za práva indiánů a předznamenal moderní koncepci lidských práv.

Horníci z Čech a Slezska

V 16. století na Hispaniolu připluli horníci z Čech a Slezska. Měli španělským kolonizátorům pomoct s těžbou
a zpracováním drahých kovů. Nejprve se jednalo o skupinu šestnácti mužů a jedné ženy. Skupina vyplula
v červenci roku 1528 ze Sevilly a do Santo Dominga dopluli v prosinci téhož roku. Z cesty se dochoval seznam pasažérů. Figuruje v něm jméno Hans Trumpel, jáchymovský dělník. Je prohlašovaný za prvního obyvatele země Koruny české, který dosáhl hranic Nového světa.

Na první plavbu o několik měsíců později zareagovaly další dvě skupiny dělníků. Celkově na Hispaniolu přišlo
z Českých zemí a Horních Uher kolem pěti desítek lidí. Pokusy o těžbu však nebyly nijak zvlášť úspěšné. Absence lékařské péče, tropické podmínky a úpadek morálky vedly ke smrti osmnácti dělníků. Zbytek skupiny buď v Americe zůstal, anebo se rozhodl odplout zpět do Evropy.

V 18. století Hispaniola sloužila jako přestupná stanice k břehům pevninské Ameriky, kterou využívali také jezuité z Čech a Moravy mířící šířit svoji víru mezi domorodé obyvatele.

Španělská kolonie Santo Domingo

V průběhu 17. století se na severozápadě ostrova (na území dnešního státu Haiti) a na blízkém ostrově Tortuga usazovali především francouzští piráti (bukanýři). V roce 1659 byla výnosem krále Ludvíka XIV. oficiálně ustanovena francouzská kolonie na Tortuze. A v roce 1697 byla Hispaniola rozdělena mezi Francii a Španělsko. Španělsko uznalo francouzskou nadvládu nad západní třetinou ostrova. Podepsáním smlouvy
z Rijswijku byla Hispaniola rozdělena na francouzskou kolonii Saint Domingue a španělskou kolonii Santo Domingo.

V roce 1790 žilo ve španělské kolonii Santo Domingo 40 000 bělochů, 25 000 svobodných černochů a mulatů a 60 000 otroků.

Zatímco východní španělská strana ostrova (Santo Domingo) byla poměrně zanedbána, francouzská strana Saint Domingue prosperovala. Stala se nejbohatší kolonií v celé Americe. Francouzi zde začali pěstovat 
na práci náročné plodiny, jako cukrovou třtinu, kávovník, sisal a indigovník. Na místo vyhubených indiánů na své plantáže přiváželi otroky z Afriky. Kruté zacházení s otroky často vedlo ke vzpourám a útěkům. Uprchlíci nacházeli útočiště v horách a vytvořili komunitu Maroonů. V letech 1751 až 1758 proběhla rozsáhlá vzpoura vedená Françoisem Mackandalem.

Na pozadí Velké francouzské revoluce, v roce 1791, proběhlo v Saint Domingue úspěšné povstání černochů
a mulatů. Je známé jako Haitská revoluce. Podepsáním basilejského míru roku 1795 přešla pod správu Francie, do té doby, španělská východní část ostrova Hispaniola. Hlavní postavou revoluce byl Francois Dominique Toussaint Louverture. Vládl na celém ostrově jako guvernér. Roku 1801 na celém ostrově zrušil otroctví a o rok později se dal prohlásit králem. Téhož roku opět vedl další boj proti Francouzům. Byl zajat
a deportován do Francie, kde roku 1803 zemřel, ve věznici Fort de Joux, na zápal plic.

Odboj, resp. Haitská revoluce, proti napoleonským vojskům pokračoval dál pod vedením Louverturova nástupce Jeana-Jacquese Dessalines. V listopadu 1803 porazil vojsko vyslané Napoleonem Bonapartem v bitvě
u Vertières. 1. ledna 1804 byla vyhlášena nezávislost Haiti, po USA druhá na americkém kontinentu. Dessalines se v roce 1805 prohlásil císařem a vládl pod jménem Jakub I. Haitský. Císař vydal 22. února 1804 dekret, kterým oficiálně nařídil masakr bílého obyvatelstva a zabavení jejich majetku. Vraždění bylo oficiálně ukončeno dne 22. dubna 1804. Až na výjimky (lékaři, kněží, polští dezertéři z francouzské armády, němečtí osadníci), bylo bílé obyvatelstvo během dvou měsíců vyvražděno, včetně žen a dětí. Celkem bylo zmasakrováno 3000 až 5000 obyvatel. Sám císař Jakub I. Haitský byl v roce 1806 zavražděn. Jeho nástupce král Henri I. (generál Henri Christophe) vládl severu do roku 1820. Jihu vládl generál Alexandr Petión.

Po smrti krále Henriho I. došlo opět k sjednocení a vlády se ujal Petiónův nástupce, prezident Jean Pierr Boyer. V letech 1822 až 1844 bylo Haiti republikou. Došlo k upevnění moci mulatské elity nad černými rolníky. V roce 1843 byl proveden puč a Boyer byl vyhoštěn.

Nezávislost

Za vlády prezidenta Boyera, v roce 1821, vyhlásila španělská kolonie Santo Domingo nezávislost 
na Španělsku. Santo Domingo bylo stále obsazeno vojsky Haiti. Po úspěšném ozbrojeném povstání, 
v dominikánské válce za nezávislost, v roce 1844, východní část ostrova, resp. Santo Domingo, vyhlásila samostatnou Dominikánskou republiku.

Prvním prezidentem se stal Pedro Santana, který zůstal ve funkci až do roku 1861, kdy se na jeho žádost republika na čtyři roky opět stala španělskou kolonií na obranu proti britským pokusům zmocnit se Dominikánské republiky. V roce 1865 získala nezávislost na Španělsku podruhé.

Roku 1882 se dostal k moci diktátorský vůdce Ulises Heureaux, který vládl až do roku 1899, kdy byl zavražděn.

Stejně jako Haiti byla i Dominikánská republika v letech 1916 až 1924 obsazena Spojenými státy americkými, které si kontrolu nad cly podržely až do roku 1940.

Od roku 1930 vládl velmi krutý diktátor Rafael Trujillo. A to až do svého zavraždění v roce 1961. Už v roce 1957 jmenoval Trujillo spisovatele, právníka a úspěšného diplomata Joaquína Balaguera (1906–2002) svým zástupcem a roku 1960 prezidentem.

Roku 1963 byl zvolen prezidentem levicový kandidát Juan Bosch. Po půl roce byl svržen vojenským převratem, ale už roku 1965 vypukla proti vojenskému režimu revoluce. Na to reagoval americký prezident Lyndon B. Johnson vojenským obsazením Dominikánské republiky. Na obsazení se podílel i oddíl vojáků Organizace amerických států. Armáda připravila nové volby, v nichž zvítězil Balaguer, a po roce ostrov opustila. Balaguer vládl 12 let jako bezohledný diktátor. Připravil o život asi 11 tisíc lidí, přesto byla jeho vláda mírnější než Trujillova. Jeho vláda dosáhla i jistých úspěchů, zejména v budování veřejných staveb a infrastruktury.

Období 80. a 90. let bylo pro Dominikánskou republiku kritické, mj. kvůli velké zadluženosti. Mezinárodní měnový fond připravoval řešení problému, které vyvolalo jen větší nepokoje.

V období 1978 až 1986 vládli v zemi demokratičtější prezidenti a politická situace se zklidnila. Nicméně ve volbách roku 1986 zvítězil opět Balaguer, ve věku 80 let. Téměř úplně nevidomý se udržel u vlády až do roku 1996, kdy jej porazil Leonel Fernández. Za jeho vlády dosáhl hospodářský růst 7,7 % při nízké inflaci a nízké nezaměstnanosti. Volby roku 2000 vyhrál levicový kandidát Hipólito Mejía. Roku 2002 byla uzavřena kritická etapa Dominikánské politiky Balaguerovou smrtí. Roku 2006 opět zvítězil středový kandidát Fernandez, kterého od roku 2012 nahradil Danilo Medina z téže strany. Šestnáctiletá vláda jeho strany skončila roku 2020, kdy ho vystřídal 54. prezident Dominikánské republiky Luis Rodolfo Abinader Corona.

Děkuji za sdílení a těším se, že napíšete😚